Příspěvek: #3
Univerzal slaměný s jednoduchým medníkem
Já jako kluk jsem ve slamácích včelařil. Byly typu Budečák s 10 cm stěnami a mohu říci, že doposud jsem nic lepšího nepoznal. Tedy co se týče včel, nikoli práce včelaře!
Děda je šil ze žitné cepové slámy, která v hospodářství byla zadarmo, v množství téměř neomezeném. Míval až šedesátery. Při výrobě úlů se ta sláma střídavě pokládala a rovnala lisu, což byla taková forma z dřevěných latí, ve které se to slisovalo, zařezalo a prošilo dřevěnou jehlou. Vždy dvěma provázky proti sobě tak, aby to bylo pevné a drželo to rovinu. Na těch úlech bylo ze slámy všechno, tzn. přední stěna s prořízlým česnem, boky, strop, dno, zadní víko, ale i vnitřní uteplivkové rohože na strůpek a za okénko.
Krmilo se jen 5 až 10 kg cukru a já, když jsem se těch úlů chtěl zbavit, jsem už pak nekrmil vůbec. Připadalo mi barbarské včely v těchto úlech zabít a tak jsem je ponechával jen tak svému osudu s tím, že do jara nevydrží a že ty úly budu moci vyhodit. Jenže chyba lávky - po jaru včeličky vesele začaly létat, pilně nosit a doslova před očima se rozrůstali v mohutné včelstvo. Trvalo dlouhá léta než jsem se těch strašných slamáků zbavil.
Proč říkám strašných?? Co úl, to většinou jiná rámková míra. Nebo jejich vnitřek - ten neměl klasické drážky na zavěšování rámečků ale jen laťky přivázané špagátem k boční stěně. Po stranách tak byla asi 2 až 3 cm mezera. A nad rámečkama byla mezera někde až 10 cm. Všechno to tam samozřejmě bylo zastavěné a zanešené medem, takže vyřezávat to při medobraní, když je úl narvanej včelama, bylo na mrtvici. A dostat se tam až k přední stěně, když med všude teče a lepí, včely se v něm topí, to si dneska nikdo neumí ani představit. Nicméně co bych za to dal, kdyby se těch 70 či 60 roků dalo vrátit.
Kdysi jsem tady s nadsázkou řekl, že včelařit by bylo krásné, jen kdyby nenosily ten med, protože s tím je dřina a byl jsem za to kamenován. Samozřejmě že medobraní je odměnou včelaři za jeho práci, nicméně dřina to je. Na straně druhé je to ale potěšení. Třeba při posezení před včelínem za vlahého letního večera, kdy je vzduch prosycen nejen vůní sena z čerstvě posečených luk, ale i vůní nektaru který odpařují včely. To vše pak za zvuku té nejkrásnější, uklidňující a duši pohlazující rajské melodie, kterou vydávají tisíce včelích křídel... Nebo když se naskytne to úžasné podívání na dění u oplodňáčku, když tam včeličky na česně, jako družičky nevěstu, netrpělivě očekávají návrat svojí matičky ze snubního výletu. A pak to jejich vřelé přivítání, čištění a olizování jí, jsou ty pravé "fajnové" zážitky včelaře.
Vzpomínám na vyprávění svého dědečka, kdy jako děti jsme klečely na sukaté lavici za dubovým stolem a při svitu blikající petrolejky hltali jeho poutavé vyprávění o pilných včeličkách, či o svaté Ludmile a zlé Drahomíře, nebo jak na Italské frontě je Taliáni, promrzlé a vyhladovělé, stříleli jako zajíce.... Téměř ve sto létech jsme ho i s křeslem vynášeli ke včelínu, což bylo posledním jeho potěšením. Co bych dneska za to dal, kdybych tam opět mohl klečet a hltat ta jeho poutavá vyprávění, která byla tak úžasná, jako když čte knihu.
|