Taky mám jednu příhodu...
... přijel jsem včera na chalupu kvůli hlíně, kterou mi měli zasypávat takovou malou dírku 8x8metrů
přijel jsem dřív, že zkontroluju ještě včelky, chvilku u nich posedím a budu koukat. Otevřel jsem chalupu, dal vodu na kafe, došel si pro svůj oblíbený hrníček, nasypal do něj kávu a trpělivě čekal, až začne voda vřít. Pak si kafíčko zalil, vzal si ho ven, sedl si před barákem na lavičku, koukal na sousedovu krásnou stodolu a les, který mám po levé straně asi 400 metrů vzdušnou čarou, upíjel kávu a říkal si, jak je na tom světě krásně...
... co Vám mám povídat. Včely nádherně hučely, lítalo to kolem domu jako na runway, já usrkával lahodný nápoj a říkal si, jak je ta jabloň, na kterou létají štastná a určitě mne velebí, že krom ostatních i jí jsem pořídil nové kamarádky,které se o ně a jejich ovocné dětičky tak hezky starají. Poslouchám, poslouchám, je mi dobře, rozhlížím se po té krajince, znovu se nahnu pro hrníček a jak ho nesu k lačným rtům, abych je v kávě smočil, koukaje při tom na x-letý smrk, který mi roste před chalupou a v létě je zdrojem příjemného stínu, zastavil se mi hrníček těsně u rtů, oči se zúžily, jak ostřily a do bílé hmoty mozkové dorazily se zpožděním dvě zásadní informace, které sice zrakové orgány již nějakou dobu zpracovávaly a posílaly dál, ale mozek měl v danou chvíli pauzičku a v zácpě informací a vjemů přepouště přednostně pocity, vůně a chutě z kafe, na které jsem tak těšil...
Koukám do té syté zeleně smrku a potichu, pomalu si říkám: "Mates, ty vole, jabloň je už přeci odkvetlá! Tak co by tam asi tak dělaly?" A z druhé strany té samé hmoty se ozval druhý, decentně škodolibý hlásek, který pravil: "Hmmm, když ne z té jabloně, odkud se tedy ozývá to hučení, ha?!"
"No, to je pravda", děl můj vlastní vnitřní hlas a oči se začaly více zabývat smrkem, odkud zhruba onen zvuk přicházel. "Tak je to medovice, to je jasný! Už nemají ovocné stromy, tak létají na medovicu!", děl vítězoslavně můj vnitřní obhájce a kdyby nějaké měl, popadal by se za bříško v záchvatu vítězného a posměšného smíchu!
Druhý hlas, očividně těžký flegmatik a zvyklý na ňoumy typu mého vnitřního já, se nenechal odradit a stále s jistou dávkou sarkasmu se opět zeptal: "Fakt seš si jistej, že včely zrovna ted létají na medovici, zrovna na tvůj smrk a v množství, které by bylo ekvivalentem tohohohle zvuku?!" a s jistým škodolibým potěšením dodal: "Nechceš se teda jít kouknout?"
A já šel. To, co jsem spatřil, nejen že ohromilo můj zrak a mému vnitřnímu zraku došel smích a splasklo znovu bříško od smíchu, ale poprvé jsem spatřil obsahovou stránku slova ROJ. Na větvi smrku, zhruba ve výšce 5 metrů, visel hrozen zvící 40cm na šířku a zruba 55 na výšku, hučel a velmi živě rozprávěl k okolí o svém obsahu.
[
attachment=1125]
Stál jsem tam asi deset vteřin a vzpomněl si, že nemám tři zásadní věci - rojáček, dostatečně dlouhý žebřík a úl, kam bych je dal...
No nic, povídám si, nějak to provedeme. Za rojáček jsem pojal bednu od nějaké malé televize, kterou jsem v chalupě našel, žebřík jsem si půjčil od sousedů, skafandr mám svůj a prostor v úlech jsem nejdříve konzultoval s našim náčelníkem ZO. Ten potvrdil, že mor u nás nikde není a na mou otázku, jestli je mám zničit, nebo si je můžu nechat, odpověděl, že by si je nechal, protože až tak daleko nikdy nelétají a tudíž musí být opravdu někde z okolí.
Kupodivu z mých úlů pravděpodobně nejsou. Mám je stále setjně plné. Ale je samozřejmě možné, že mé opravdu jsou a jen ještě stále nemám ten správný odhad.. Nejdříve jsem je totiž šel zkontrolovat. Pak jsem přistavil žebřík ke stromu, vzal bednu, vylezl nahoru a cestou si připomínal, jak to bylo na videích a nutno přiznat, že nejvíce se mi do paměti vrylo video od zde přítomného Antona Turčányho, jak klepe s větví višně, myslím.
Čímžto Vám, Antone, moc děkuji za Vaše krásné video!
Přiložil jsem bedničku pod roj, dobře se zapřel, abych náhodou nelítal jako ty včelky, vsunul ho opatrně dovnitř a pak dvakrát, třikrát zatřásl větví. Ozvalo se takové "sypké", měkké VŠŠŠŠŠŽUUUUCH a skoro všechny byly uvnitř. Ruka s bednou mi decánko klesla, protože měly takový dobrý dvě kilíčka, ale rychle jsem je zavřel a pomalu s nima slezl dolů. Kupodivu mne nenapadaly a ostatní si mne skoro nevšímaly, až mne to překvapilo. Nevím, jak dlouho tam seděly, ale už si tam stavěly dílo!
Odnesl jsem je do chládku, přikryl ještě mokrým hadrem a vydal se k příteli včelaři a navíc truhláři, optat se:
1) nejsou-li jeho
2) nemá-li náhodou jeden nový vyrobený úl
Takhle vám to řeknu. Seděl na záchodě a mou otázku: "Hele, neuletěly Ti včely?" bral jako humor a vtipný pozdrav, o čemž jsem ho přes dveře dotyčné místnosti přesvědčoval, že to žert ani pozdrav rozhodně není!
Já si tedy myslím, že jeho jsou, páč z jednoho opravdu létalo nápadně méně včel, nicméně jsme dojeli pro podmet, nástavek, mezistěny mám a dekl jsem prozatimně nahradili těžkou dřevěnou deskou a vyrazili zpět. Matku jsme zatím nenašli, jak byly shluklé, ale včelky se mezitím uklidnili, celkem vklidu se nachaly přesypat, dostali krmítko a cukerný roztok v poměru 1/1 a ted se jen modlím, aby neuletěly.
[
attachment=1126]
Příště zkusím znovu najít matičku a jestli je značená, je pravděpodobně přítele Pepy a dostane je zpět
Opravdu skvělý zážitek! Mám za sebou první roj a síla, která z něj vyzařuje pro mne byla do té doby nepředstavitelná!
P.S. Doufám, že to na vás není moc dlouhé
já jak se do toho občas opřu, tak nevím, kdy končit
, sr*l jsem maggi v kostkách, když jsem z ní vyndaval nohu, ani jedno žihadlo. Další rok všechny roje bodaly jako vzteklý, soused dostal od jednoho roje přes 70 žihadel a celou noc ho braly křeče a to včelaří přes 30 let a takhle vzteklé roje nepamatoval.
. Mimochodem, od včerejška mám po několika letech také dva roje. Jeden je již usazen a druhý je posazen na tenké větvi lípy ve výšce cca 7 m. Nějak se mi pro něj nechce. Hasičský žebřík ani hydraulickou ruku nemám. Svých pěti údů si dosud vážím a tak počkám co udělají. Nebo ho chceš????